The Bug

Ethan Hawke ve filmu Gattaca

Když se na chvilku trochu více odpoutáme od reality a připustíme možnost genetického inženýrství, dostaneme se brzy k úvahám, jestli je správné měnit DNA člověka. Ze všeho nejdřív se ozve „Ano!“. Vždyť nám to přece dovoluje odstraňovat dědičné choroby a postižení, lidé se již nebudou rodit bez rukou a nohou a každé dítě bude využitím maximálního potenciálu rodičů. Kdo by nechtěl mít ty nejlepší děti, jaké může?

Film je v každém ohledu nadčasový, můžeme si ho představit zítra, za rok, nebo za sto let. Do příběhu nás uvádí Vincent, kluk „udělaný klasickým způsobem“, který je diskriminován společností jako „neplatný“, protože jeho geny byly ponechány náhodě. Narozdíl od ostatních, geneticky vyšňořených, tedy „platných“, nemá šanci získat vysoké místo ve společnosti a nikdy se nepodívá do vesmíru, po čemž neskutečně prahne. Za pomoci zmrzačeného, leč „validního“ přítele se po určité době pouští do riskantní hry s režimem a pomocí podvodu se dostává do vesmírného programu.

Gattaca rozhodně není typické sci-fi. Andrew Niccol v tomto kousku dokázal netradičně znázornit rozdíly mezi naším a filmovým světem bez použití typického prvku science fiction – přístrojů budoucnosti. Nikdo ve filmu nejezdil v supermoderních autech bez kol, nehonosil se robotickýma rukama, nenosil speciální oblečení a Vincentův přítel se po srážce s automobilem musel smířit s obyčejným invalidním vozíkem. Jediné, co bylo jinak, byla míra poznání genetiky – a přece to svět obrátilo vzhůru nohama.

Gattaca je také ukázkovým příkladem toho, že na kvalitní sci-fi není zapotřebí efektů za desítky miliard dolarů. Žlutý filtr a pár správných úhlů pohledu umožnily přesunout „efekt“ z plátna do divákovy hlavy. To, co diváka „oslní“, je svázanost, množství předsudků za každým rohem a tíha, kterou zvrácený svět působí – na rozdíl od dneška, kdy jediné, co jsme ochotni přijmout, je 3D bitva mimozemšťanů s modrými těly a kousky rozbitého skla, letícího zdánlivě přímo do našich očí.
Herecké výkony nebyly vždy bezkonkurenční (ačkoliv i takové se najít daly), obecně ale dobré. Snad nejvíc zaostávala za ostatními Uma Thurman v roli Vincentovy kolegyně. Co se kamery týče, každý druhý současný film by si mohl brát ze záběrů příklad. Žádné typické „nájezdy“ na scénu, ani zpomalená show rotujících kulometů, ale originální a stylový pohled na situaci. Hudba, kterou dostalo dílo do vínku, je fenomenální a elegantně podtrhává atmosféru, kterou dýchají postavy v utopickém světě. Co naopak nepatří mezi nejlepší aspekty filmu, je dotažení zápletky. Celá pointa nedává jasně najevo záměr autora a těžko se z ní dá něco konkrétního odnést. Naštěstí ovšem zápletka není tím, co je pro film důležité.

Tento film bezpochyby patří ke špičce světové science fiction. S velkým údivem jsem zjistil, že ho tehdejší kritika vůbec neocenila, a přestože se dnes na většině serverů pohybuje okolo devadesátiprocentního ohodnocení, u nás jsem o něm nikdy neslyšel. Je zcela speciální v tom, že vám dá námět na přemýšlení, že vás nahlodá a donutí uvažovat o světě – a k tomu ještě ve skvělém filmařském zpracování. Jeho největší chybou je prostě to, že oslňuje v takové části světelného spektra, kterou dnešní diváci zapomínají vnímat.

(Odkazy: Gattaca na ČSFD, Gattaca na IMDb)