The Bug

A vůbec jsem vám vlastně ještě neřekl, že do školy jezdím na kole. Nejdřív mi to do ní trvalo asi 20 minut, ale od té doby co vím, že se zastávkami v metru do kterých vedou rampy smí i na kole mi to trvá asi jen deset minut. Vůbec je to celé takové vtipné, musíte sjet dolů a co největší rychlostí se vyhýbat sloupům a lidem, protože výjezd z toho vestibulu je zase do kopce a nechce se vám přehazovat. Jednou někoho z těch lidí trefím a dopadne to zle.

Fotografie toho kde bydlím

Systém cyklostezek je tu dost šílený, ale všichni to vědí a tak je to taková tolerovaná anarchie. Pokud není značená cyklotrasa vedle silnice (jakoby druhý chodník s lepším – někdy horším – povrchem), tak se má jezdit s auty, ale z chodníku vás nikdo nevyhodí. Hrozně se mi líbí nápad ježdění na nákup na kole, ale nemám košík, a jsem líný vozit ho v batohu.

Hannover je takové podivné město. Je tu málo hluku, celé to má trochu vesnický nádech, protože se tu všichni navzájem znají a je tu klid. I přesto, že jsem v domě, který je víceméně v centru, je možnost vyjít si mezi domy na „zahradu“ a za zvuku zvonů (který tu mimochodem zvoní uplně neustále, bez ohledu na to jestli je, nebo není celá/půl/čtvrt hodina). Teď zrovna sedím na lavičce s laptopem mezi houpajícím se prádlem na šňůrách.

Rodina je úplně v pohodě. Sestává se z dvou rodičů, dcery (je jí přes dvacet a je to bačice), syna (je mu snad ještě víc, je to punker a mluví sopránem) a kočky, která považuje můj pokoj za svoje teritorium. K těm všem se ještě v bytě každý druhý den ukážou čtyři ovčáčtí psi, jeden z nich slepý. Dveře do domu jsou víceméně pořád otevřené a za den se tudy proženou desítky kamarádů a sousedů.

Fotografie kola a němce

Pro mě asi nejzábavnější z toho všeho jsou interakce mezi psy a kočkou. Kočka je evidentně součástí smečky a větina psů se k ní chová s respektem. Když před pootevřenými dveřmi stojí z jedné strany Mrs. Norris (tak se jmenuje ta kočka) a z druhé strany jeden ze psů, koukají se tam na sebe naštvaně třeba deset minut. Posledně couvla kočka, ale jakmila došla k dalším dveřím, pes se znovu zastavil. Čekali tedy u dveří a ani jeden se nemohli odhodlat projít. Tu přišel nejstarší ovčácký pes, který je už skoro slepý a nevšiml si, že u dveří někdo stojí a prost prošel. To dodalo malému psovi odvahu a převálcoval kočku .

Ten starý pes má obecně celkem pohodlný život. Pravidelně si lehne na spící kočku křížem, protože hezky hřeje, takže vidíte jen rozvaleného psa, kterému z pod břicha čouhá kus hlavy a třeba jedna kočičí noha. Kočka ani necekne a spí dál. Mimochodem, oba mladší psi umí něco málo slovensky. Na povely Sadni! a Ľahni! umí jeden reagovat spávně a druhý začne předvádět psí breakdance a doufá, že také dostane jídlo.

Článek také na stránkách ECHO – časopis třetího tisíciletí